Pes, kterému překáží vlastní horlivost…

Než se do mého domu nastěhoval briard jsem tuto větu několikrát četla, ale co znamená v praxi, jsem na základě svých dosavadních zkušeností se psy nemohla ani tušit.

Miluji čilé psy. Psi by měli být plní temperamentu, ale ne přehnaně hektičtí, měli by rychle chápat, ale neměli by být ztřeštění. A přesně takový byl Balzac v prvním roce svého života.

Pravděpodobně je dokonce opravdu typickým briardem – do práce jako ďas, bez jakéhokoliv smyslu pro vlastní pohodlí. Tomuto malému osmiměsíčnímu balíku svalů na dlouhých nohách stačí jen říci „K noze“ a již vedle mne exploduje bomba. Nutno poznamenat, že plná nadšení!

Pokud navíc (nic netušíc) změním povel „sedni“ na „k noze“ nebo z „lehni“ zavelím „stůj“, nemůže se udržet a čile chňape po mé ruce. Rychlý zásah z mé strany „Ne!“. Bezvýsledně. Tmavé oči se udiveně rozhlížejí kolem. Udělal jsem něco špatně?

Už jsem se zmiňovala o tom, že je můj pes naprosto necitelný k bolesti, a přitom hotová  mimóza? Zdá se vám to nemožné? Ale kdepak! To je pro tento „druh“ briardů  spíše typické. Stojím deset týdnů starému špuntovi na tlapce. Brrr, leknu se sama od sebe a okamžitě vykročím jiným směrem. Balzac se na mne jenom podívá velkýma očima: „ Tedy paničko, ty jsi ale tááák legrační!“ Poté, co se mi tato situace přihodila několikrát a u tohoto štěněte se mi ukázal jako neúčinný i starý dobrý úchop za tlamu, jsem si konečně jista: Balzac – Francouz – nezná žádnou bolest! Jak jen takového psa potrestat? Jsem sice bezvýhradným příznivcem láskyplné a důsledné výchovy od štěněčího věku, ale čas od času se bez výtek neobejdeme ani v takovém případě. Ostré „Ne!“? U briardího mladíka, který se bez dechu plíží ve směru zahradního jezírka, to plně postačí. Už se to naučil. Jídlo jenom když smí, pokračovat v cestě jen když je to dovoleno – jasně, ten pes se učí velmi rychle. Ale co dělat během pětiminutové krize, která taková malá nevytížená štěňata přepadá stále znovu? (Většinou z jasného nebe, když to nejméně očekáváme, a proto ani nedáváme pozor.) „Štěněčí blázniviny“, jak je popisuje americký autor. Přihlížet a vychutnávat, radí. Pokusila jsem se této rady držet, jak nejvíce to šlo. Zjistila jsem, že to šetří nervy. Ale někdy to prostě nejde.

            Sobota, 15⁰⁰ hodin – naši kynologové se přes marast a zimu scházejí k výcvikové lekci, která se koná každý týden. „Všichni vzhůru“, vykřikne cvičitel, což znamená 100 metrů u nohy až na horní louku. Dvanáct více či méně nadržených a rozradostněných psů a jejich majitelé se pohnou. Balzac, jedenáctiměsíční šílenec po mém boku, má teď jediný cíl: jsem jednička, chci si hrát, chci běhat, chci skočit do vody a hledat klacíky a pozdravit se se všemi lidmi a se všemi psy a …

„Ne, Balzacu, k noze!“ Můj hlas jej vrátí na zem, do skutečnosti. Ne, nechci. NECHCI!

A projeví se tvrdá palice briarda. Už nemám psa, ale po levém boku jankovitého osla (Jak to bylo? Chtěli vědět, co vznikne, když se zkříží evropská kočka divoká s vydrou z dolního Porýní – a teď to mají.).

Tuhle situaci znám až příliš dobře. Nepoužívat příliš silný nátlak, nepolevovat, hlas pevný, ne příliš hlasitý a vůle „Zdolám tě, i když to bude to poslední, co dokážu.“

„Balzacu, k noze!“ Na stejnou trasu jako ostatní potřebujeme o deset minut víc. To však nevadí.

„Uspořádaný chaos“, zní další povel. Výborně, Dietře, to je to, co teď potřebuje. K noze a přejít kolem Belly (Balzakovo přítelkyně), „sedni“ u Asty (ty se určitě bude zase hárat), doprava kolem Carla (stejně starý kamarád a také briard), „lehni“ u Gipsy (téměř dvanáctiletá dáma kokršpaněla, které bychom se neměli objevovat příliš na ráně), „stůj“ u Ari (fena beaucerona, která patří mé přítelkyni, na tu samozřejmě Balzac také letí). Náš „uspořádaný chaos“ zvládneme vcelku dobře. Jen nesmíme pokračovat příliš pomalu, protože v takovém případě vyvádí Balzac nesmysly, a nesmíme být ani příliš rychlí, protože tehdy vyskakuje a líbá mne na ucho.

Řada a postupně odvolávat. Asta sedí před Balzacem. „Asta, ke mně!“ Balzac startuje jako raketa. Zůstat pěkně v klidu, „Ne, Balzacu, místo!“ Ještě jednou od začátku. „Asta, ke mně!“ Balzac startuje jako raketa. Cítí se osloven podruhé, potřetí, počtvrté. Vždyť je lhostejné, jak se pes jmenuje. Důležité je, že se může rozběhnout.

Už jsem se dostala na pokraj zoufalství. Další cvik. Všichni psi dohromady. „Sedni“. Všichni zavolají své psy až na dva. Teda to je ale hloupý vtip!

Další pokus mého psa vstát je potlačen v zárodku. A potom ani nejsem schopna pochopit, co se děje: Dívám se na ten zázrak a zvyšuji poslední dva na tří. Bella, ke mně! Balzac sedí. Ravone, ke mně! Balzac sedí. Booster, ke mně! Balzac sedí.

„No to bych opravdu nečekal“, říká cvičitel. To pohladí. Čas od času člověk potřebuje něco jako úspěch.

O tři dni později. Chci si umýt auto před domem. Spíš náhodou se rozhodnu vzít si Balzaca s sebou. Na třímetrovém vodítku si lehne před dveřmi do domu. Bydlíme v ulici, plné her. „Balzac!“ Přes Balzaca se přelije celá záplava dětí. Nechá se hladit, otáčí se za dětmi, olizuje je, kam dosáhne, ale zůstane ležet!

Kolem projde načesaný jorkšír. Připojí se Puma, sousedova kočka, potom auto, kolemjdoucí, kolař. Můj pes zůstává ležet a vše uvolněně a pozorně sleduje. Když se vrátíme domů, dá mi Balzac na závěr v obýváku malý dárek. Se zářícíma očima mi před nohy položí kroutící se žížalu. „Na, to je pro tebe.“ Prostě dětina!

Bydlíme na okraji města s mnoha poli a malým lesíkem přede dveřmi a během posledních měsíců mi zcela jasně došlo: to všechno potřebuje každý, kdo má psa, jako je Balzac. My z kynologického cvičiště provozujeme již po řadu let jistý druh výcviku. Od štěněčího věku učíme naše psy všechno, co se minulosti ukázalo jako užitečné, v každé situaci, která nás jen napadne. Hřiště jsme měli ještě dřív, než se po Německu lavinovitě rozšířilo slovo „agility“ a ve skupině pracujeme odjakživa. Jedno je jisté: kdybych tohle všechno nevěděla, nikdy bych si tohoto psa nekoupila. A chtěla bych poznamenat, že jsem dostala dobrého psa. Je skvěle socializován na člověka a na zvířata, neohrožený, ale s typickou opatrností Francouzů k novým poměrům. Co bych mohla ještě o tomto psovi říci? Přes všechna očekávání zůstal můj pes velmi sociální tvorem. Pravděpodobně k tomu rozhodující měrou přispěl i můj téměř dvanáctiletý „Tim“. Krásný obrázek: Balzac, povalující se v trávě, a Selma, malý foxteriér, mu stojí na břiše a je zakousnuta do jeho hrdla.

A Balzac se převaluje na všechny strany, mává všemi nohama ve vzduchu a kničí blahem, protože to tak strašně lechtá. Ale to není nic samozřejmého. Velmi se nám vyplácí mít pro svého psa ve věku od 8 týdnů řadu kamarádů, se kterým si mohou hrát. Dvě věci jsou však důležité: 1. Pes i jeho majitel musí patřit mezi naše známé. Nikdy nesmí dojít ke rvačce. 2. Psi musí být vhodné velikosti a váhy. Znám spoustu mladých psů, kteří se „uhráli k smrti“ a skončili s vykloubenými klouby. Přinejmenším stejně důležitý je i kontakt s člověkem. Toto plemeno není zlatý retrívr, který většinou od přírody nadšeně miluje všechny lidi, které potká. U briarda musíme téměř vždy něco udělat pro jeho lásku k lidem. Akustické a optické všední záležitosti s ním musíme od počátku denně trénovat (Pak se samozřejmě může stát, že jedenáctiměsíční habán nalezne prázdné plechovky od koly a celou cestu až domů si je s paničkou koulí na zemi před sebou. Spousta lidí v našem okolí opravdu pokládá mne i mého psa ta trochu ťuklé).

Péče o srst je kapitola sama pro sebe – jednoduchá rozhodně není a vždy je třeba udělat si na ní čas. Třebaže jsem se ve skutečnosti nikdy nestarala o srst tak, jak jsem zpočátku předpokládala. Jak jsem slyšela, bobtailové zaberou určitě mnohem více času, ale je samozřejmé, že u briarda to se srstí není tak jednoduché, jako například u jeho soupeře beaucerona. Vzít si však štěně po rodičích, kteří mají mnoho jemné podsady (což je však nežádoucí) bych si rozhodně předem dobře rozmyslela.

A to je asi tak všechno. Nadšení a chuť do práce jsem už, myslím, popsala dostatečně. Ne všichni briardi jsou takoví. Ale vždy musíme počítat s tím, že to takhle může dopadnout.

Samozřejmě existují i briardi, kteří reagují jako tabletka na spaní. Ti, které jsem poznala, však měli za sebou jednoznačně příliš tvrdý výcvik a nemohou se proto projevovat tak, jak je jim vlastní.

S briardem musíme jednat vždy stoprocentně důsledně, ale s nátlakem bych to nikdy nezkoušela, protože to se zaručeně nepovede.

Mimochodem doma je Balzac velice milým psem, mazlivým a klidným kamarádem. Štěká jen v nutném případě, ale i to má jistě mnoho společného s jeho výchovou. Krátce před tím, než jsem svého psa získala, mne jedna návštěva na výstavě od tohoto plemene téměř odradila. Co tam všechno štěkalo, v kruzích i v autech, působilo na diváky spíše odstrašujícím dojmem. Mnoho briardů štěká tak rádo, že si toho musí být člověk předem vědom a musí psy správně ovlivňovat. Své psy například nemohu poslat samotné hlídat na zahradu. V okolí, kde žiji, by to zaručeně vedlo k problémům se sousedy. Jsem-li při tom, ani nemuknou.

Možná se jednou stane briard módním psem. Rozhodně by mu to nikdo nepřál. Ale pak by jistě stoupl počet dvou a tříletých psů na prodej („z osobních nebo rodinných důvodů, jen s „malou“ chybičkou…“). Doufám, že se i pak u nás najdou lidé, kteří si tyto psy vezmou. Většinou trvá jen pár měsíců psy trochu převychovat. V některých případech to možná trvá i léta. Ale pokud pes nemá vážné genetické vady, vždy se to vyplatí. A dědičné vady se u briardů vyskytují jen velmi zřídka, i když někteří „sportovní kynologové“ budou možná tvrdit opak. Miluji svého psa a jsem s ním šťastná. Polovinu dne vypadá jako prase a smrdí jako hnijící rybník, protože využívá každou možnost i nemožnost ke koupání. Pokud pije, podobá se čvachtající velrybě (bez ručníku se neobejdete). Polovinu dne je čilý a nechce nic jiného, než abyste jej zaměstnávali. Svými žerty nás občas přivádí na okraj šílenství.

A pak najednou usne jako miminko, vrní blahem a spokojeností (jako prasátko) – a to zase všechno napraví a já sním o slunci a o (doufejme) dobrém výsledku DKK, aby mohl mít z našeho psa radost i některý z parkurů agility.

Daniela Tschepe a Libertin´s Balzac z knížečky „Die drei Franzosen“ (Tři Francouzi)

Uveřejněno v časopise HW – Svět psů, 11/95