Maska dlouhých chlupů, skrývající pružné svalnaté tělo – již to činí briarda poutavým zjevem, neobvyklým mezi ovčáckými plemeny, která běžně známe. Tím více k tomu přispívá další fakt – šestiprstá tlapa zadní končetiny. Zatímco u jiných plemen je paspárek (zakrnělý 1. prst na zadních tlapách) nedostatkem standardu, je u francouzských ovčáků, k nimž briard patří, nejen požadavkem, ale dokonce ve zdvojeném provedení.

            Zadní končetinu směru od hlezna dolů tvoří kosti nártu a prstu. Nárt představují čtyři silné kosti spojené vazivem, ke kterým z vnitřní plochy přiléhá zakrnělá nártní kost 1. prstu, v délce ¹/₃ až ¹/₂ hlavních nártních kostí. Kosti prstu tvoří čtyři prsty, sestávající ze tří drobných kůstek – článků prstu. Jedná se o spěnku, korunku a kost drápovou, na niž nasedá rohové pouzdro drápu. Prstní články jsou podloženy polštářky z rohoviny – srdčitý tvoří společný podklad spěnkových kůstek, prstní individuální podklad korunkových kůstek. Prsty, na které tlapa došlapuje, odpovídají počtem 2.-5. prstu.

            První prst během vývoje zakrněl a ztratil původní funkční opodstatnění. Pokud se znovu objevil, bylo tomu tak především u psů, pracujících s dobytkem, ať již u stáda ovcí (pastevecká plemena), či při přehánění skotu (rotvajleři). Zde zřejmě měl své funkční opodstatnění, ať již jako brzda při náhlém zastavení v běhu, prudké otáčce, možná snad i při případném boji s vlkem, když došlo k povalení na hřbet, mohl posloužit jako zbraň namířená proti citlivému vlčímu břichu. Ať tak či onak, tento 1. prst, nazývaný paspárek (lidově „vlčí dráp“), je drobnější než ostatní prsty a má kostní podklad shodný s palcem lidské ruky – tvoří jej jen dva prstní články, a to spěnka a kost drápová.

            V této podobě existoval zřejmě v dávných dobách u ovčáka z Francouzkách plání, předka dnešního briarda. Výskyt náhodného rozdvojení paspárku u některých jedinců a záměrné jejich spojení v chovu ustálilo dvojitý paspárek jako běžný znak, již z toho důvodu, že polydaktylie, jak se odborně nazývá zmnožení prstů, je dominantním znakem a tedy se dobře prosazuje v dědičném základu. Kdy došlo k tomuto ustálení, není přesně známo. Faktem ovšem zůstává, že již prvý standard z roku 1897 uvádí dvojitý paspárek jako požadovaný znak standardu a stejně tak standard z roku 1925 a jeho další varianty včetně posledního znění z roku 1980. V tomto znění je pak podrobně rozvedeno, jak vypadá standardní dvojitý paspárek, jaké odchylky mohou být zjištěny a jak se k nim přihlíží při posouzení jedince na výstavě či bonitaci.

            Jak tomu tedy ve skutečnosti je? Požadovaným znakem standardu briarda je dvojitý kompletní, nízko nasazený paspárek. Jeho kostní podklad tvoří celkem čtyři kůstky – dvě spěnky a dvě kosti drápové, na něž nasedají rohová pouzdra dvou drápů. Na spodní straně paspárku jsou pak tři prstní polštářky z rohoviny – jeden pod každým prstem a jeden drobnější nad nimi..

            Kostní podklad je připojen kloubním pouzdrem s omezenou pohyblivostí ke spodnímu okraji nártové kosti 2. prstu, v úrovni jejího kloubu se spěnkou 2. prstu. Obě spěnky paspárku jsou dobře hmatné a mezi drápy je kožní řasa, umožňující roztažení paspárku, takže připomíná písmeno „Y“. Vnější spěnka, vzniklá při rozdvojení jako osamostatněný odštěpek spěnky původního jednoduchého paspárku, může být o něco slabší než druhá, ale téže délky. Rohovinové polštářky jsou zřetelně odděleny.

            Odchylky ve dvojitém paspárku se týkají jeho polohy, tvaru kostí a jejich počtu.

            Dvojitý vysoko nasazený paspárek je kompletní v kostním podkladu, ale jeho kloubní pouzdro je připojeno k zakrnělé neáriové kosti 1. prstu, takže se nachází ve výši ¹/₃ či  ¹/₂      nártu a tím pádem se při žádném pohybu končetiny nemůže paspárek dotknout země a ztrácí tak jakékoliv funkční opodstatnění. Tento nedostatek nemění při posouzení známku, ale ovlivňuje pořadí a daný jedinec nemá nárok na vyšší titul.

            Odchylka ve tvaru kostí paspárku je dvojího typu. V prvém případě jsou obě spěnky plně vyvinuty, ale vzájemně spojeny vazivem, takže drápy leží vedle sebe a nejsou odtažitelné. Rohovinové polštářky pod spěnkami jsou částečně srostlé, třetí polštářek je značně zakrnělý, případně může chybět. Obě spěnky včetně mezery mezi nimi jsou dobře hmatné. Takovýto paspárek nese název „spojený“ a nemá vliv na hodnocení jedince.

            Ve druhém případě je vnější spěnka paspárku zakrnělá, zmenšená o polovinu i více oproti vnitřní spěnce a často volně v kůži bez kloubního spojení s druhým prstem. Jedná se o úbytek kostní hmoty v horní části spěnky. Drápy, kožní řasa mezi nimi a rohovinové polštářky jsou zřetelně vyvinuty, vnitřní spěnka dobře hmatná, vnější zakrnělou nutno hmatem odlišit od kosti drápové, s níž je spojena tuhým kloubem. Tento paspárek nese název „volný“ a opět nemá vliv na celkové hodnocení.

            Závažnější odchylkou je neúplný počet kostí, týkající se jak spěnky, tak kosti drápové. Chybí-li spěnka, je vnější utváření paspárku včetně drápů a rohovinových polštářků neporušeno, hmatem však zjistíme jen jednu spěnku a vedle ní prázdnou kožní řasu, na jejímž spodním okraji nahmatáme povrch kosti drápové. Jedná se o paspárek, nazývaný „prázdný dráp“ a ovlivňuje zadání vyššího titulu, nikoliv však výstavní známku.

            Chybí-li ovšem dvě spěnky, buď obě současně v jednom paspárku, či po jedné v obou paspárcích, je takovýto paspárek hodnocen podobně jako jednoduchý, vylučuje tedy z chovu a na výstavě snižuje výstavní známku.

            Méně závažná je chybějící kost drápová, spojená zpravidla se ztrátou příslušného drápu. Obě spěnky jsou dobře hmatné, rohovinové polštářky zřetelné, okraj papsárku opatřen jedním nesouměrně uloženým drápem. Na místě chybějícího je kůže, z které případně vyčnívá střípek rohoviny, připomínající hrot drápu. Jeden chybějící dráp neovlivňuje hodnocení, dva chybějící drápy mají vliv na zadání vyššího titulu.

            Za poznámku ještě stojí jedna varianta paspárku, jež nemá vliv na hodnocení a ani není považována za nedostatek, vzbuzuje však často rozpaky, jak na ni pohlížet. Jedná se o „roztrojení“ původního jednoduchého paspárku, kdy ke kompletnímu dvojitému paspárku přiléhá z vnější strany v různé míře zakrnělý třetí prst v různém stupni vývoje – od rohovinové střípku přes kost drápovou opatřenou drápem až po zakrnělou spěnku a kost drápovou s drápem. Tato nadměrná polydaktylie je hodnocena stejně jako podobné zmnožení zubního základu v některém zubu (u briardů to bývá P₁), prostě přebytek kostní hmoty bez vlivu na posouzení.

            Jak vidno z přehledu, nese s sebou dvojitý paspárek řadu variant, z nichž však pouze jediná – dvojí „prázdná dráp“ je závažným nedostatkem. Ostatní pak nás nemusí příliš znepokojovat, jen v chovu je třeba volit k jedinci s variantou paspárku partnera se standardním paspárkem. Vzhledem k tomu, že naši briardi jsou vesměs heterozygoti v paspárku, je výskyt variant častý.

(Z dostupných materiálů sestavila MVDr. Blanka Miholová, tehdejší hlavní poradkyně chovu, r. 1984)